Sama na Dušičky

Úvodem od redakce

Doneslo se nám, že se o nás jedna příznivkyně naší FB skupiny velice pochvalně zmínila v příspěvku na svém FB profilu. Samozřejmě že jsme byli zvědaví a hned si to šli přečíst. 🙂

A jelikož příspěvek nebyl jen o chvále na nás, ale hlavně o krásně sepsaném životní příběhu, který by určitě oslovil i ostatní.  Domluvili jsme se autorkou, že můžeme za podmínky zachování její anonymity text zveřejnit a sdílet ho dál.

Ještě jednou moc děkujeme za Vaše slova chvály. Velmi nás hřeje u srdce, že Vám (a doufáme, že snad i dalším) naše snažení tolik přináší a že jsou ve skupině lidé, jako jste Vy.

A teď už slíbený příběh.

Sama na Dušičky – životní příběh

Většinu života jsem pracovala s lidmi. Většinu života jsem žila s manželem. Když jsem odešla do důchodu, přišla jsem o to první. Po roce v důchodu i o to druhé.

Nejhorší jsou různá výročí a svátky, jako třeba Dušičky. Člověk pak sedí doma a kouká do zdi a přemýšlí, co bylo a co bude dál. I proto jsem se před několika dny rozhodla, že vyzkouším taky ten Facebook. Nehledám nové přátele, abych s nimi chodila na kafe. Nehledám ani nikoho s kým bych chtěla žít. Mám i děti a vnoučata a jsou všichni úžasní. Co mi tedy schází? Chybí mi ten ruch kolem. Vědět, že jinde lidé žijí své životy. Mají své radosti i zármutky. Prostě, že je kolem svět, který žije. Stejně jako byl, když jsem chodila ještě do práce. Proto jsem požádala vnučku, aby mi založila na stará kolena taky ten profil, nebo jak se tomu říká. Ze začátku jsem tápala a v podstatě se toho všeho bála. Nejvíc mne nadchlo, když mi Facebook začal nabízet různé nové přátele. A tak jsem klikala a přidávala. A pak jsem z toho vystřízlivěla, protože mi začaly chodit nabídky, o které jsem nestála (od nějakých Arabů, černochů, na různou kosmetiku a další).

Díky tomu jsem ale i zjistila, že existují různé skupiny a stránky, kde se spolu baví lidí se stejnými zájmy. Některé jsou úplně mrtvé a brzy jsem se z nich zase odhlásila, ale někde to naopak žije a dost. Nejvíc mne nadchla skupina Časopis Intimita. Vyrůstala jsem v době, kdy se o tématech, jaká tam probírají, nemluvilo, alespoň u nás v rodině ne.  A mnoho z nich bylo tabu i obecně. Většinou vám řekli: „Mlč, jsi ženská! To tak je! Musíš něco vydržet!“ apod. Nikdo vám nic nevysvětlil a v odborných knihách se daly přečíst jen odborné informace. Tady jsem snad poprvé viděla, že podobné problémy, které jsem kdysi řešila, řeší i ostatní a že ti, kteří tím už prošli, jim jsou schopní citlivě poradit. Škoda, nebyla bych tenkrát na spoustu věcí sama. No pobrečela jsem si u něčeho. Možná i proto, že v tomhle období jsem teď trochu naměkko a otvírá to dávno zasuté vzpomínky. Na druhou stranu jsem se ale taky hodně nasmála, až jsem se za břicho popadala. Mám zase pocit, že žiju, tolik emocí jsem už dlouho nezažila. Děkuju všem ve skupině Časopis Intimita a aspoň tím, že o nich napíšu i ostatním, se jim za to chci trochu odvděčit. Pokračujte v tom dál!

A třeba to pomůže i jiným.

Mějte se všichni pěkně a buďte k sobě ohleduplní

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *