Nevěra jako symptom

Rozhovor – Pavel Rataj

Pavel Rataj je psycholog, psychoterapeut, párový terapeut, manželský a rodinný poradce. Ve své praxi doprovází partnerské dvojice a manželské páry při zvládání partnerských krizí. Kromě individuálního poradenství a párových terapií také rád lektoruje workshopy a semináře na různá partnerská témata po celé ČR. Je autorem projektu „Cesta a život partnerství v 21. století“. A nevěra je v jeho praxi časté téma. Proto jsme se jej zeptali, jak to s tou nevěrou u nás je.

Jakým způsobem vy vnímáte nevěru? Co vlastně podle vás nevěra je?
Na úvod bych chtěl říct, že dlouhodobě hledám způsob, jak o tématu nevěry vlastně mluvit, abychom s ním nebyli vnímáni jako moralizující. Ono je to téma, které se na jednu stranu velmi zlehčuje, bagatelizuje, dělají se na to vtipy, fóry, uniká se od toho k různým rádoby „pravdám“, ale zároveň to hodně lidí vnímá, jako že nabízíme nějaké morální soudy, hodnotíme někoho, že dělá něco nemorálního.

Na druhou stranu je ale nevěra brána společností, za něco špatného a patří k častým příčinám rozchodů a rozvodů.
No, nevím, celkem často se potkávám s názorem, že nevěra je spíše normální. Ale musíme si uvědomit, že pojem nevěry je spojen především s monogamním vztahem, ať už v jakékoliv kombinaci, heterosexuální či homosexuální. Ale ono je mnoho různých variant partnerství, kde je tato otázka rázem složitější, od nekonsenzuální monogamie (tváříme se, že jsme monogamní, ale nejsme, a nemáme domluveno, jak zacházíme s věrností či sexuální exkluzivitou partnerů), přes konsenzuální nemonogamii (jsme domluvení, že nejsme monogamní, ale jsme si primárním vztahem a nevyprávíme si o vedlejších vztazích) až po polyamory, kde otevřeně figuruje více partnerů na obou stranách (i v polyamorických vztazích existuje poloha, kdy se oba tváří, že jsou polyamory a oba mají další partnery, ale jeden z nich je výrazně přizpůsobený a ze strachu, aby neztratil partnera, přebírá jeho způsob polyamorického chování).

A je tedy monogamie pro nás přirozená? Existuje nějaká varianta, která je „správně“?
Pokud chceme přemýšlet poctivě o přirozenosti, tak můžeme s jistotou říci jen to, že přirozená je pouze sexualita a vztahovost. Nikoli forma soužití. Monogamie jako taková je důležitý vztahový konstrukt, což znamená, že to je věc vytvořená člověkem, společností. Sexualitu máme kotvenou biologicky, schopnost vzrušivosti máme už v prenatálním věku, existují různé studie, kde plod při dráždění pohlaví vykazuje úsměv na tváři, víme, že i malé děti se běžně dotýkají genitálií, dráždí se a prožívají vzrušení. Vztahovost je spojená s citovou vazbou, kontaktem attachmentem, vyvíjí se již od narození, možná i dříve. Oproti tomu monogamie je historicky důležitý stereotyp, konstrukt, společenská dohoda. Tak jako manželství, kde přes rituál svatby vstoupíme do formalizované podoby monogamního a exkluzivního soužití. Antropologicky bychom ji hledali spojenou s nějakou konkrétní kulturou, protože při pohledu na různé kultury nacházíme i různé varianty soužití i chování s ním spojené (například při pohledu do muslimských zemí, kde má jeden muž více žen, nebo u Eskymáků naopak jedna žena více mužů apod.).

Dá se nějak říci, od kdy tedy existuje monogamie v naší kultuře? Existují nějaké historické záznamy?
Určitě existuje mnoho historických zdrojů, odkud můžeme čerpat o sexualitě a podobě vztahů. Třeba jsou zmínky z Egypta, což je 4-6 tis. let př. n. l., o nevěře i o homosexuálních projevech chování. Takže to není nic nového. To, co se ale historicky výrazně proměňuje, je náš prožitek vztahů. Posledních sto let dochází k velkému růstu a rozvoji vnímání nás jako lidí – co jsme, kdo jsme, co cítíme, jaké máme fantazie, co potřebujeme, jak to spolu souvisí apod. V nějaké jednodušší variantě to sice existovalo i dříve, v různých šamanských společnostech nebo komunitních rituálních společnostech, ale nárůst moderní identity člověka a představ o tom, co všechno ve vztahu má být, to je nové a týká se až posledních zhruba sto padesáti let.
Dnes se pohybujeme na jiné úrovni. Geneticky máme v sobě ukotvený spíš patriarchální model, tradiční mužsko-ženské rozdělení rolí. Ale žijeme dnes v době „genderové“, kdy toto v partnerství spíše nechceme. Hodně lidí nechce tradiční rozdělení rolí, spíš to nabouráváme, hledáme něco jiného, chceme spíše spolupráci, komunikaci, porozumění, blízkost, osobní prostor a svobodu. A z toho plynou pak naše představy o hledání partnera. Dnes urputně hledáme „toho pravého“, kdežto před sto lety bychom zjednodušeně mohli říci, že žádný pravý neexistoval, prostě mi ho rodiče dali a hotovo.

Dalo by se tedy říci, že povaha vztahů je dnes jiná než dřív?
Podstata vztahů se nemění, v hloubce vztahy zůstávají stejné, ale na úrovni představ, v tom, jak se seznamujeme, že můžeme odcházet, že mnoho věcí můžeme dělat mimo manželství, v tom je podstatný rozdíl. Nevěra tedy historicky samozřejmě byla, ale já bych dnešní nevěru s tou v minulosti vůbec nesrovnával. Žijeme v jiných vztazích, v jiných prožitcích, jinak jsme schopní si dovolit prožívat nevěru, a to jak na úrovni toho, že jsem nevěrný, tak na úrovni toho, co všechno si tam jdu dovolit, co všechno tím riskuji. A když jsem podváděný, tak to mnohem víc prožívám, protože čím víc mám rozvinutou svou emocionální stránku, tím víc mě to bolí. Čím víc jsem vsadil na to, že budu žít monogamní vztah, kde bude jedna z velkých hodnot věrnost, o to víc se cítím podvedený, ponížený, zraněný.

Podvádí více ženy nebo muži?
Moderní párový terapeut, manželský a rodinný poradce nebo vztahový psycholog se na to takto nedívá, nepracuje způsobem „muži“ a „ženy“. Spíše sledujeme, kdo ve vztahu funguje v maskulinní energii a kdo ve vztahu je nositelem feminního principu, protože v dnešní době už zdaleka není jednoznačné, že maskulinní je automaticky muž a feminní automaticky žena. Dnes tedy negeneralizujeme a nepřemýšlíme o mužích a ženách, ale o jednom jedinečném páru složeném ze dvou jedinečných partnerů a o tom, jaký jedinečný příběh si nese. Mnohem důležitější než to, jestli je to muž či žena, je to, kdo to je, jaký je jeho příběh, jaké má vzorce, jak pracuje s emocemi, jak je v kontaktu sám se sebou, jakou má schopnost vědomí sama sebe, jak se v tom konkrétním vztahu chová a jak tomu rozumí a jak je schopen to korigovat apod. A tímto přijímajícím a nehodnoticím přístupem pak pochopíme, že není nevěra jako nevěra, že není nevěrník jako nevěrník, ani podvedený jako podvedený. Pestrost je neskutečná a vždy jedinečná. Terapeut nepracuje systémem viník a oběť. Ale spíše se snaží o rozšíření, integraci, sebepoznání a hojení emocí. A také pochopíme, že žádné desatero a googlovské rady nefungují…

Takže podporujete spíše přístup k jedinečnosti každého člověka, než ke klišovitému označení „muž“ a „žena“?
Určitě. A právě v tom smyslu neřešíme, že někdo podvádí, ale kdo a v jakém kontextu podvádí. Spíše směřujeme k pochopení toho, proč se to děje, protože spousta lidí, kteří ke mně přichází, ať už podvádění nebo ti, co podvádí, mnohdy vůbec nerozumí tomu, proč to dělají. Obvykle si vystačí s povrchním „asi jsem byl/a sexuálně frustrovaný/á, asi jsem se cítil/a osamoceně a neslyšeně“, ale pod tím existuje mnoho důvodů, proč jsou lidé nevěrní a souvisí s tím konkrétním životním příběhem, ve kterém to pak hledáme a odkrýváme.

Co všechno tedy může nevěra ve vztahu znamenat?
Nabídnu vám několik pohledů. Jeden z pohledů může být nevěra jako symptom. Symptom je vlastně nepřímé vyjádření něčeho, co já nemůžu získat jinou cestou. Nevěra může být například symptomem toho, že jsem odpojený sám od sebe. Člověk může být tak odpojený od sebe, že jediný kontakt, kdy je schopen cítit sám sebe, je ve chvíli silného milostného aktu.
Nebo například zjistíme, že podvádějící muž má ženu, která se odřízla, protože je unavená, vyčerpaná, kojí, nemá chuť, nebo je v depresi, nebo dělá kariéru a má spoustu své práce, nemá energii a není ve své „vnitřní partnerce“. Nepotřebuje svého muže v sexuální energii. Ten chlap tam pak zůstává opuštěný a osamocený, ale neumí si vzít blízkost jinak než přes sexualitu. Tak uteče za někým jiným.
V jiném případě může nevěra znamenat kompenzaci.
V dalším případě může znamenat ochranu, třeba před přílišnou blízkostí. Například zjistíme, že někdo nese ve svém příběhu ohromný strach z blízkosti. Touží po intenzivní blízkosti, protože ji v životě neměl, ani ve své původní rodině. On ji hledá, ale když ji najde, tak ji musí zničit, protože má ohromný vnitřní strach, že ho ta blízkost pohltí. Takže svou stávající partnerku musí stále podvádět, protože se chrání. Chrání se, protože se bojí, že bude pohlcený přílišnou blízkostí.
A takto bych mohl pokračovat, protože je to opravdu velmi pestré. Třeba hledání svých nežitých (z minulosti či fan-tazijních) „částí já“, nebo sycení slabého prožívání své sebe-hodnoty, nebo nevědomé hledání vzruchu apod.

Jaká je tedy cesta ven?
To je strašně těžké, rád bych se vyhnul nějakým rádoby moudrům a radám. Myslím, že to stejně nefunguje… Ale určitě mi přijde smysluplné se učit umět být ve vědomém kontaktu sám se sebou, vědět, že „já“ není jenom to vědomí a prožitky, ale že máme v sobě i spoustu nevědomých tužeb a nevyřčených věcí, které si nedovolíme. Čím méně jsem v kontaktu sám se sebou, tím víc hrozí, že budu méně v kontaktu se svým partnerem. A pak není možné zůstat otevřený, sdílet svoje tužby, představy ani frustrace a zranění z odmítnutí, které zákonitě s tím partnerem budeme zažívat. Čím víc jsem odpojený a nejsem v kontaktu sám se sebou, tím víc zůstávám potlačený a zůstávám se svými zraněními, emocemi, které automaticky nechci sdílet. Jakákoliv doporučení typu „zůstaň otevřený“ jsou v této chvíli neporozuměním hlubší dynamice dlouhodobých vztahů, protože čím víc jsem vnitřně zklamaný, čím víc přibývá odmítnutí, čím víc zažívám odlišnost, která se mi nelíbí, tím víc se uzavíráme a nemůžeme o tom spolu vlastně mluvit. V tuto chvíli nemůžu mluvit o tom, co bych si přál v sexu, když partner už se mnou ani nechce spát, tak těžko pak můžu své představy ještě nějak rozšiřovat.

Co v takové chvíli s klientem děláte?
Základem je člověka připojit k sobě samému. Mnoho lidí přichází pro radu, přichází pro potvrzení, pro řešení. Je dobré ale nikam nepospíchat, zastavit člověka a nechat ho prožívat, nechat ho být v kontaktu s emocemi, které se vynořují, pomoct mu rozšířit jeho emoční pole a schopnost cítit, aby zase neutekl k racionalizaci nebo k popisu. Cílem je dostat se za ty emoce a zjistit, co to tam je? Proč je to takto silné? A tam se začnou vynořovat různé nevědomé obsahy. V tuto chvíli už pak není potřeba dělat nic dalšího, nějaké velké cviky nebo techniky, základem je vytvořit bezpečný rámec, aby to klienta neohrožovalo, ale zároveň aby byl v kontaktu, aby to zvládal a aby od toho neutekl, aby udělal zážitek, že to sám zvládne, že to sám prožívá. To je pro něj zajímavá zkušenost, tak aby mohl zažít, že takový kontakt se sebou je inspirující a dobrodružné sebepoznání.
Smyslem a cílem je umět být v kontaktu sám se sebou, být ve vědomém kontaktu s partnerem a zároveň být celistvý. To znamená vnímat všechno. Dobré i zlé. Být celistvý je mnohem důležitější než dokonalost a štěstí. Být celistvý znamená blízkost i bolest, svobodu i nesvobodu, obsahuje to všechno. Umět být v celistvosti.

Jak lze nevěře předcházet? Co je podle vás nejdůležitější ve vztahu, aby tam nevěry nevznikaly?
Pořád totéž. Prvotní je rozšiřovat vědomý kontakt se sebou. Čili kdo jsem, co jsem, jak se vyvíjím, co cítím, co potřebuji, proč se mi dějí tyto věci, proč jsem smutný? Zkrátka být bdělý a vědomý v tom, co se se mnou v každé chvíli děje a zároveň mít pokoru vůči tomu, že já nejsem jen vědomí, ale že větší část člověka pochází z nevědomí, jak už bylo řečeno.
Proto dnes vlastně víme, že je nutné průběžné sebepoznávání, kdo to vlastně jsem – a na to je partnerství vynikající, to mi neustále zrcadlí a nabízí, kdo jsem. Když budu průběžně zpracovávat to, co mi vztah nabízí (prožívání odlišností, emocí aj.), tak zůstávám ve své podstatě bdělý a v kontaktu se sebou, se svým vědomím i nevědomím, můžu to do vztahu přinášet a když jsme tam na to takto dva, tak bych řekl, že to je taková „primární prevence“.
Za druhé nejdůležitější určitě pokládám mít odvahu, chuť a energii pro rozvoj vztahově-emocionálních kompetencí. To je prostě něco, co nám geny ani výchova moc nezajistí. Proto pokud přemýšlíme o zdravé stabilitě dlouhodobých partnerských vztahů, tak bez tohoto růstu to prostě nepůjde…
Za třetí je to určitě odvaha a schopnost jednak zvědomovat svá očekávání a potřeby, a jednak je revidovat, uvolňovat a hledat jejich hlubší příčiny. S tím samozřejmě souvisí opět sebepoznání, schopnost pracovat s emocemi a s odlišností…


Příběh nevěry jako symptomu č. 1 – Muž
Jsem přetížený manažer, v práci vysávaný, domů přicházím unavený, nemám energii na sebe, partnerství vnímám jako zátěž. Trvá to už půl roku a jediné, co si přeji, je klid. Odpojený od sebe, nejsem v kontaktu se svými potřebami, které ale nemizí. Potřeby pořád zůstávají. V tomto stavu chodím po kanceláři a jednoho dne mi dají do projektu pěknou sympatickou kolegyni, která na mě mrká. Po čase nás vytáhnou na team building, kde spolu prožijeme uvolnění, hravost, adrenalin, do toho trocha alkoholu a já koukám, co se děje. Vyspal jsem se s mojí kolegyní. Toto je symptom. Pokud v tom pokračuji dál jako v mileneckém vztahu a ne jen jako v úletu a vůbec vlastně nerozumím tomu, proč se mi to stalo, tak jedu v symptomatickém vztahu. Moje vztahovost onemocněla a já ji symptomatizuji mileneckým vztahem.

Příběh nevěry jako symptomu č. 2 – Žena
Žena se vrací po dlouhodobé mateřské do práce. Podle sociologů je toto nejtěžší rok rodiny, kdy jedno dítě jde do školky, druhé dítě do školy, ona do práce, doma se mění systém, kdo se o co postará atd. Ona začne pracovat ve firmě mezi spoustou lidí a najednou ji tam chválí, jak jí to sluší, jaké má hezké šaty, jak se s ní hezky povídá. Žena najednou po letech zažije neuvěřitelné množství ocenění. Nezávazně si povídá s někým a sama je překvapená, vlastně ani nevěděla, jak moc byla frustrovaná, měla to potlačené a jenom říkala, že jí to schází od manžela. Najednou nemusí šišlat, nemusí měnit plenky, nemusí převlékat oblečení. Zažívá zážitky, které dlouhodobě neměla. Zaplete se s někým a sama tomu nerozumí, proč se to stalo. A je to zase stejný symptom odpojení sama od sebe.

Příběh nevěry jako symptomu č. 3 – Partnerská krize
Dlouhodobě máme partnerskou krizi a já jsem naštvaný na svého partnera, protože mě v tom nechává osamoceného. Říkám mu to opakovaně a on to ignoruje, neřeší, protože tomu nerozumí nebo je naštvaný nebo odpojený. A já mám v sobě vztek, ale protože si třeba nesu v sobě program, že nemůžu být naštvaný na svého partnera, jinak to v mém vnitřním nastavení znamená, že ho nemiluji, musím vztek potlačit. Potlačím ho a odpojím se od sebe natolik, že ho vlastně ani necítím. Jediný způsob, jak můžu ten vztek odžívat, je na úrovni pasivní agrese. Pasivní agrese se projeví v tom, že ho nevědomě potrestám. Ublížím mu stejně, jako on ubližuje mně, tím, že mu budu nevěrný nebo nevěrná. A protože je to nevědomý proces, tak jsem z toho pak špatný/á a říkám „já nerozumím tomu, proč se to stalo, vždyť já ji/ho mám rád/a, já ji/ho přece miluji“.


3 základní zdroje, proč jsou lidé v monogamním vztahu věrní:

  1. Morální zásady – „nesesmilníš“. V tomto případě je člověk věrný, protože to je jeho přesvědčení, o kterém ani moc nepřemýšlí, ale je to vyjádření jeho životních hodnot, vnitřních morálních hodnot, ke kterým dospěl výchovou, vzorem, životním přístupem rodiny, rodu, náboženstvím (desatero). Je zde zvnitřněná norma, která říká „nesesmilníš, nemá se, nesmí se, nemělo by se“. Jde o morálku, o vnitřního rodiče, superego.
  2. Potlačením – „to nesmím, to nemůžu“. Tento typ lidí bude a je věrný, protože potlačí své pudy, touhy, chutě, fantazie. „To ke mně nepatří, takový já nejsem, já bych nikdy nikoho nepodvedl.“ Jde o vypuzení, potlačení či dokonce vytěsnění takových popudů, které by byly mimo jeho partnerský vztah. Jsou pro něj příliš ohrožující nebo tomu dotyčnému opakovaně dělají problémy jak v sobě samotném, tak v prožívání vztahu. Toto potlačené může pak projektovat na partnera/partnerku v podobě své žárlivosti nebo v boji proti nevěrníkům. Jde o potlačení vnitřního dítěte.
  3. Vlastní, opakovaně upgradované rozhodnutí – „to nechci, to nepotřebuji“, a to třeba i na základě předchozí zkušenosti s nevěrou. Anebo toto rozhodnutí přichází v rámci růstu, práce na sebepoznání, seberozvoje – individuálního či partnerského. A právě takové ZRÁNÍ MŮŽE MÍT PEVNĚJŠÍ KVALITU a PŘINÁŠÍ PROHLUBOVÁNÍ VZTAHOVOSTI a partnerské intimity.

Moc této 3. cestě fandím, i když cesta k ní je často nelehká. Tím rozhodně neříkám, že první dvě jsou špatně nebo k zahození. To by bylo nepochopení.

Mgr. Pavel Rataj


Přečtěte si další zajímavé články v lednovém čísle.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *